Interpretace, ano či ne?

Interpretace je činnost, jejímž prostřednictvím se analytik, psychoanalytický terapeut snaží umožnit pacientovi uvědomit si, kým je. Psychoanalytická interpretace se soustředí převážně na maximální přiblížení subjektu k tomu, co zůstane navždy neinterpretováno, navždy nevědomé.( Sauret, 2006)

Vavrda uvádí, že interpretace představuje jakousi vlajkovou loď psychoanalýzy a psychoanalytické terapie, která je často považována za výlučný prostředek psychické změny.

Počátky využití interpretace se vážou na výklad snů, v této souvislosti je také Freud poprvé zmínil. Freud interpretací nazývá analytikovo pochopení a rekonstrukci smyslu skrytých zdrojů snu - tzv. latentního obsahu snu. Původně měly interpretace spíše didaktický charakter, postupně začal Freud rozlišovat mezi interpretací a jejím podáním pacientovi, které je nutné načasovat a sladit s vývojem terapie. ( Vavrda, 2005).

Interpretace je tedy ve své podstatě převážně verbální lék podaný ve správný čas a ve správných dávkách. Toto načasování a přiměřenost je často stejně důležité jako interpretace sama.

Freud ve své Studii o hysterii přirovnává tento léčebný proces k psychoterapeutické operaci:

" Sám jsem si často srovnával katarzní psychoterapii s chirurgickými zákroky, označoval své léčby jako psychoterapeutické operace, sledoval analogie s otevřením dutiny naplněné hnisem, s výškrabem místa zachváceného kazem apod. Taková analogie by našla své oprávnění ne tak v odstraňování chorobného jako spíše v upravování lepších léčebných podmínek pro průběh procesu." ( Freud, Studie o hysterii, str. 186)

Interpretace je tedy zásah psychoanalytika, resp. Psychoanalytického terapeuta, je to verbalizovaná analytikova snaha, jehož cílem je způsobit v pacientovi trvalé změny. Tyto zásahy analytik dále zpřesňuje a posiluje jejich účinnost. (Sandler, Dare, Holder, 1994).

Meninger(1958) poznamenává: Interpretace je dosti troufalý termín, jímž ( někteří) analytici označují každou svou vědomou verbální účast na terapeutickém procesu. Nemám to slovo rád. Špatně informuje mladé analytiky o jejich hlavním úkolu. Jím je třeba připomínat, že nejsou vševědi, čarodějové, lingvisti, ani detektivové nebo velcí moudří mužové, kteří po

způsobu Josefa a Daniela " vykládají" sny - ale tiší pozorovatelé, posluchači a příležitostní komentátoři. Jejich účast na oboustranném procesu je převážně pasivní...příležitostné aktivní vystoupení je lépe nazvat zásah, který může a nemusí něco " interpretovat" a nemusí vždy proces přerušovat. Kdykoliv však analytik promluví, něčím k procesu přispívá..."

( Meninger in Sandler, Dare, Holder, Pacient a analytik, str. 54)

V terapii musíme brát na zřetel nevědomý terapeutický plán pacienta, stejně tak jako systém nevědomých patogenních přesvědčení v přenosu. V rámci terapie probíhají pacientovy akce na zkoušku nepotvrzující tato patogenní přesvědčení, terapeut a jeho interpretace jsou " testovány" pacientem. Interpretace, které osvětlují patogenní přesvědčení, směřují k větší svobodě pacienta, snížení úzkosti a pacient může "volněji volně asociovat". Touto cestou se v terapii propracováváme k dalšímu, hlubšímu materiálu z paměti, který lze interpretovat. Pacient postupně získává kontrolu nad svými původními patogenními přesvědčeními. (Configurational analysis and role-relationship models (CARR) (Mardi Horowitz od r.1987) V terapii takto pracujeme se schématy pacienta. " Schémata jsou významové struktury, které ovlivňují myšlení, plánování a chování k druhým. Schémata jsou nevědomá a součástí předvědomí, organizují proces kontroly emocí, pomáhají formovat vědomé prožívání, jejich deriváty tvoří systémy (vědomých) přesvědčení (beliefs). Jsou to také schémata vztahu Já - Druzí. Sekvence činností jsou řízeny schématy. Jsou to také formy vědění, percepce a procesování informace."

(The Berkeley Psychotherapy Research Project (E.E. Jones)

Tato schémata by se dala nazvat také životním scénářem - tento pojem se velmi usídlil v transakční analýze. Terapeutická akce, interpretace a interakce se vzájemně doplňují. Význam interpretace interakčních vzorců je centrální pro psychickou změnu. Citová angažovanost a empatie terapeuta výrazně podporuje pacientovo zlepšení. ( https://www.psychoanalyza.cz/styled-85/styled-86/styled-114/index.html, Michael ŠEBEK, Zkoumání procesu v psychoanalýze)

Freud míní, že stejný podnět vyvolá určitý sen, symptom či přeřeknutí. Interpretace má tedy za cíl odhalit tento nevědomý vztah. Interpretaci ovšem nelze oddělit od pravdy, protože ten kdo umí mluvit, může také lhát. Popisovat skutečnost není to samé jako mluvit pravdu a pravda není opak lži. Lež pravdu navozuje a jejím prostřednictvím je možné pokládat otázky, jaké si člověk odváží formulovat jen lží. Pravda v psychoanalýze není výpovědí o vědomostech, ale vyjádřením vztahu člověka k původu touhy. ( Albertiová, Sauret, Psychoanalýza).

V této souvislosti je také nutné zmínit podstatu psychoanalýzy- přenos a protipřenos a s tím spojenou empatii. Neboť mluvíme - li interpretace, mluvíme především o terapeutickém vztahu, o asociacích, emocích a posléze interpretacích psychoanalytika, resp. psychoanalytického terapeuta. Saic ( 2005) uvádí, že v 60. a 70. letech minulého století se v psychoterapii dostala empatie do popředí zájmu a stala se ústředním pilířem především psychoanalytické psychoterapie a rogerovské terapie. Kohut ( in Saic, 2005) označuje empatii spolu s introspekcí za hlavní metodu získávání dat v psychoanalytické psychoterapii.

Kohut uvedl, že " empatie je nejen nenahraditelným nástrojem hlubinné psychologie, ale také tuto oblast přímo definuje."( Kohut in Saic, Protipřenos, str. 60)

Termín empatie (ze starořeckého ἐμπάθεια (empatheia)) označuje schopnost či způsobilost rozeznávat a chápat emoce prožívané jinou bytostí, schopnost vcítit se do druhého. Empatie je důležitým pojmem nejen v psychologii, ale v lidském životě vůbec. Díky empatii jsme schopni lépe komunikovat, prociťovat život v jeho pestrých vrstvách, neboť nám pomáhá chápat pocity a emoce interakčních partnerů a vcítit se do jejich situace. Empatie se dá rozdělit na :

Afektivní empatii, také emocionální empatii, což je způsobilost reagovat odpovídající emocí na mentální stav interakčního partnera. Předpokládá se, že afektivní empatie je založena na emocionální nakažlivosti, kdy se emoce přenáší z jedince na jedince.

Kognitivní empatie je způsobilost pochopit úhel pohledu či mentální stav někoho jiného. ( https://wikisofia.cz/wiki/Empatie)

Nicméně obě tyto složky empatie jsou ve své podstatě hluboce provázané a do značné míry vypovídají o emoční inteligenci a celkové sociální a emoční vyspělosti člověka.

Interperatace je tedy verbální lék, podaný ve správný čas a ve správné míře, jež má díky lidskosti, empatii, zkušenostem a profesionalitě terapeuta zapůsobit jako hojivý zásah do psychiky klienta, poodkrýt tajemství nevědomí a pomoci mu odhalit a přijmout jaký je .

Literatura

Albertiová, CH., Sauret, M.J. ( 2007): Psychoanalýza. Brno, nakladatelství KMa.

Freud, S. ( 1947): Studie o hysterii. Praha, nakladatelství Julius Albert.

Saic, M. ( 2005): Protipřenos v psychoanalýze. Praha. Triton.

Sandler J., Dare Ch., Holder A. (1994): Pacient a analytik. Praha, Psychoanalytické nakladatelství Jiří Kocourek.

Sauret, M.J. (2006): Freud a nevědomí. Praha, nakladatelství Kma.

Šebek, M. ( 2016) : Zkoumání procesu v psychoanalýze, webová stránka: https://www.psychoanalyza.cz/styled-85/styled-86/styled-114/index.html,

Vavrda V. (2005): Otázky soudobé psychoanalýzy. Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

Webová stránka : Empatie. https://wikisofia.cz/wiki/Empatie