Totalita a svědomí

V poslední době mi do terapeutických hodin stále více proniká téma politiky, strachu a totality. Rozhodně nejsem odborníkem na politické dění ani fanouškem všech politických debat, nemůžu se však ubránit sílícímu přesvědčení, že už nejde ani tak o politiku, ale o základní lidské hodnoty, o svědomí, o dobro a zlo, o nastavení a používání našeho vnitřního kompasu. V referátu si mj. budu vypomáhat tím, co je mi vlastní, tedy verši svými a těch, kteří se dotýkají mé duše.

I když svůj vnitřní kompas také občas neposlouchám a mám někdy ne zrovna čisté svědomí, vnímám potřebu o těchto věcech mluvit, ač v nich sama někdy dosti tápu.

Napadá mě, jak moc ovlivňuje svědomí totalitu a totalita svědomí?

Zdá se mi příhodný výklad astronomů, že totalita je doba, po kterou trvá úplné zatmění Slunce nebo Měsíce.

Zatmění Slunce v našem světě...vnímám li Slunce jako symbol Svědomí, s-vědomí, zdroj života, plného, naplněného života ve smyslu svobody a možnosti volby, pak je zároveň téměř samovýkladová přítomnost Stínu...temnoty...totality, která překrývá, co nechceme, nemáme vidět...jaká to úleva, někdy...na pár vteřin, na pár let...ovšem za jakou cenu. Zde si dovolím pár svých veršů:

Pár minut

Vyčerpaný Čas kouká na Boha

a říká

Nikdo mě nemá rád, jaký jsem

jsem prý příliš krátký

příliš malý

jsem k ničemu.

Jsem ten, kdo jim boří život,

ten kdo je činí otroky.

A přitom mě zneužívají

k laciným schůzkám s obchodními přáteli,

k planému nadávání na osud

a já

já pomalu odcházím.

Čas kouká na Boha

Bůh na Čas

A ten čeká

Stále čeká.

A Bůh si přihnul rovnou z láhve

zachumlal se do spacáku

a hořce se rozplakal.

A Čas

zůstal.

Možná kacířsky mě to navrací na počátek všeho, ke Stromu poznání. Možná bychom nebyli vyhnáni z ráje, zůstat v blažené nevědomosti. Ovšem byla by tato nevědomost, tedy i nepřítomnost jistého vědomí, s-vědomí něčeho skutečně blažená? Nebyla by spíš bláhová? Myslím, že už tenkrát jsme prostě měli na vybranou a zvolili si možnost volby a vnímání, vědění v jeho šíři, která je pro nás občas neuchopitelná, zmatená, někdy bolestná, ovšem s darem právě onoho vědomí a svědomí, které nás provází, někdy mlčky, někdy s křikem od jednoho stromu s rozličnými plody k druhému.

Jistě svět kolem nás a naše vnímání odráží náš vnitřní svět - vesmír kolem nás a v nás. Totalita jako stav mysli, nikoli společenské, politické uspořádání. Láká svou zdánlivou bezpečností, jistotou. Je asi trochu laciné připomínat Faustovu smlouvu s ďáblem, vracet se k onomu biblickému převlečení temného do roucha beránčího, nicméně tak tomu je a přijde mi podstatné to připomínat.

Totalita se umí modifikovat do role ochránce, neřku li toho, kdo v nás osloví naše touhy a potřeby po snadné cestě. Uvědomuji si, že žiju v dosud relativně svobodné zemi, a že tato svoboda byla mnohými silně zaplacená. Řečeno slovy básníka Jana Čepa "Minulost je jakýmsi způsobem ustavičně v přítomnosti. Z prostoru a času se nemůže ztratit žádné mravní úsilí, žádné osobní hrdinství, žádná oběť "

Psychoanalýza a psychoanalytická terapie byla v minulém, komunistickém režimu, jakousi sondou do nitra duše národa, v ústraní, tajně provozována, protože jakékoli otevírání individuality, vztahovosti, lásky k sobě a bližnímu, vnitřní svoboda spojená s otázkami, odpověďmi svědomí, se poskokům zla, totality a bezpráví nelíbily a nelíbí a nikdy líbit nebudou.

Položila jsem dvě stejné otázky lidem, kteří byli ve svém dětství z různých důvodů umístěni v dětském domově a lidem, kteří svou politickou aktivitou utvářejí směřování naší země.

Paralela k dětským domovům mi přišla do cesty při jedné hodině s klientem, který v dětském domově strávil většinu svého dětství. Tu většinu, jež je pro něj v jeho subjektivní realitě lepším časem a prostorem v dětství, než pobyt v rodině s matkou. V terapii máme, aspoň tomu věřím, vytvořený pevný, důvěrný terapeutický vztah, oba se v procesu a společném prostoru cítíme bezpečně, ovšem občas s přízraky krutosti a prázdnoty za zády. Symbolickými letokruhy se vracíme k jádru jeho emocí a vztahů, které jsou úzce propojeny stejně tak s jeho biologickou matkou, tak s dětským domovem, který mu byl také jakousi matkou. Použiju li paralelu k teorii Melanie Kleinové, tedy k výkladu Kleinové, že dítě si v počátku svého vývoje vytvoří rozštěpený obraz dobré, uspokojující matky, dobrý prs, poskytující mléko, sycení potřeb a matky zlé či špatné, zlý prs, kdy tak si dítě do obrazu zlé matky, zlého prsu projikuje své nelibé, nenávistné a ničivé prožitky, napadá mě, že dětský domov je jakousi matkou bezprsou. Při terapii se nám postupně vytvářel obraz kluků a holek z děcáku, krmených ve stejný čas, se stejnou emoční skoroprázdnotou a zároveň materiální jistotou, kontinuálně, stabilně, ovšem často bez očního kontaktu, úsměvu a pohlazení, pevného objetí.

Mám potřebu zmínit, že v těchto zařízeních pracuje mnoho profesionálně i lidsky velmi bohatých zaměstnanců, kteří svou vřelostí a vztahem jistě ochránili nespočet dětských duší. Nicméně mateřský objekt v životě těchto dětí i dávno dospělých, často od počátku jejich bytí, bývá většinou slabý, nemocný, bolestivý či dokonce žádný. Jsou výjimeční jedinci, kteří svou resiliencí, nezdolností a chutí do života s velkou dávkou štěstí našli a nasáli mateřský objekt z více kvalitních zdrojů, nicméně i zde jsou v obraze vnitřní matky značné trhliny a zranění. Připomíná mi to film Nekonečný příběh, kde z jednoho zrnka dokázali znovu postavit celou říši, království bohaté, pestré na prožitky, příběhy a vztahy a hlavně prosycené nadějí a svobodou.

V pojmu bezprsá matka se nám při výše zmíněné terapeutické hodině propojil objekt dětský domov a totalita. Vnímám li totalitu jakožto nepřítomnost svobody nebo snahu svobodu jakýmkoli způsobem potlačit, vytěsnit, eliminovat, zlikvidovat, nemůžu nevzpomenout citátu, který mi zmínil kolega z našeho Krizového centra pro rodinu Cestou necestou, kde pracujeme s vysoce ohroženými dětmi a jejich rodinami, tedy s těmi dětmi, které jsou týrané, zanedbávané, zneužívané. Citát: " Láska je péče o svobodu druhého."

Tato slova ve mně rozeznívají struny vnitřního pokoje, jsou pro mne vypovídající hodnotou o lidském životě, kde je v totalitním světě, myšleno v totalitě prožívané uvnitř našeho vnitřního světa nemožno tento stav duše skloubit s prožitky lásky a již tolikrát zmiňované svobody.

Ovšem, dodávám spolu s mnohými, často teprve když něco ztrácíme, uvědomujeme si, jak moc to potřebujeme.

Zde jsou slíbené odpovědi lidí, kteří strávili značnou část v dětském domově.

První je od 60ti leté, zdravotní sestry, mé životní přítelkyně, která se se svým životem pere, snaží se jej žít naplno, řádně vychovala dvě dcery a je ve své svéráznosti oporou pro mnohé ve svém okolí.

Totalita

Jako dítě od 6 let do 15 jsem žila v DD. Ideální to tehdy nebylo, ale bylo mi lépe, než doma s otcem alkoholikem.

Velmi brzy jsem si začala uvědomovat, že mne má někdo rád a já potřebovala lásku.

Pro mou snahu ji získat jsem se snažila a vše, co mi tam dospělí řekli, jsem brala velmi vážně a zodpovědně.

Nějakou nedůvěru, že náš život je o něco ochuzený jsem nepociťovala až do 14 let.

Ve 14 (pozn. okupace sovětskými vojsky) jsme byli všichni na pionýrském táboře. A najednou šok, totální zmatek ve mě i v ostatních, vedoucí plakali a jasně, že jsem už věděla, že se něčeho bojíme, my děti i dospělí.

Plakali jsme i my starší a zklamání bylo fakt velké, co bude, proč ty tanky. Pochopitelně jsem se obávala války, o které jsme slýchali víc, než bylo třeba. A dá se říct, že jiné než válečné filmy jsme neviděli. Měli jsme jako děti velký smysl pro spravedlnost a láska se změnila ve strach až nenávist, proč nám někdo chce ubližovat.

Tak totalita pro mne byla něco jako krunýř, strach, abych neřekla jen tak něco nevinného ve frontě, a za mnou byl estébák.

Život lidí se stal dvojí a nějaká vyřčená pravda se stala nebezpečnou.

Něco jako život v totalitě se bohužel objevuje i v některých rodinách.

Průser až na půdu, ale co já o nich vím.

Svědomí

Nemohu za sebe říct, že ho mám úplně čistý, ale snažím se o to, jinak by se mi žilo daleko hůř s vědomím, že někde uvnitř cítím, že ne vždy vše dělám tak, abych si byla jistá, že dělám dobře.

Občas člověka něco donutí, aby se choval tak, že se mu to nelíbí a je mi z toho divně. Daleko lepší je žít s tím, že nikomu vědomě neublížíš. Ale může se to stát i slovem.

Těžce by se mi žilo s tím, že někde cítím, natož vím, že jsem někomu ublížila, natož úmyslně, třeba udělala podraz atd.

Asi nikdo to svědomí nemáme tak čistý, jak bychom chtěli.

A sebe - vědomí má pro mě taky dost důležitý význam, abych vnímala i sebe, takovou jaká jsem a takovou, aby mne bral i druhý. A ostatní??? Ber nebo neber.

Zde mi přijde příhodná báseň, kterou psala devatenáctiletá dívka, říkejme jí třeba Hanka. Hanka po bolestném a nebezpečném životě s matkou byla od 14 let v dětském domově. Je velmi citlivá, empatická, bystrá a neskutečně umanutá a svéhlavá. Nyní se postupnými kroky učí žít samostatný život. A jak často spolu mluvíme o věcech vážných i nevážných, dotýkáme se mimo jiné propojených témat blízkosti, bezpečí, vztahového domova, osobní svobody, svědomí.

"Trpělivost sama"

Zase sedím někde, kde je mi to neznámé.

Divný, měl to bejt domov.

Takže opakovaně hlodá mě svědomí,

kde stala se chyba.

Ale ne, však ono nejde všechno hned.

Teda, podle toho, co říkají mi ostatní.

Ale trpělivost došla, chci to tady a teď.

Bez dalšího váhání.

Hance k odpovědi na otázky co je totalita a co je svědomí, stačilo jedno slovo, tedy přesněji slova dvě.

Totalita - omezení

Svědomí - (ne)přítel

Tak nevím, jestli byla tak líná, chtěla mě mít z krku, nebo je výstižná nebo obojí. Na můj dotaz ohledně případného rozšíření mi sdělila, že se obává více rozepisovat, aby se v záplavě slov neztratil jejich význam. Upřímně musím říct, že tyto obavy chápu, vztahuji je i na sebe, během referátu je naprosto sdílím a beru si její slova k srdci. Snad mi to k něčemu bude.

Při práci na tomto referátu se mi v hlavě vracely tyto moje verše:

Snad

Mám strach.

Mám pocit,

že odpovídám kapkou vody tam,

kde se vylilo moře.

Tak snad

ta kapka

spadne do Vltavy v pravý čas.

Mnohokrát jsem se bavila s dětmi z dětského domova, zvláště tedy s těmi, které překročily osmnácté narozeniny a mizí do života, že jim chybí ideální Já, ke kterému mohou směřovat. Bohužel, moc mě to mrzí, ale realita je taková, že tito bývalí klienti DD, žijící ve zdánlivé jistotě, jednotnosti, konformitě, někdy pokračují v "kariéře" ústavní péče ve vězeních. Naučit se svobodě je tak těžké...

Byla jsem zvědavá, jak na otázky týkající se totality a svědomí odpoví dva politici, kterých si profesně a lidsky vážím, ti, kteří mi jsou některými svými činy a skutky blízcí.

Paní starostka Prahy 2 a poslankyně Mgr. Jana Černochová odpověděla takto:

Co je pro Vás totalita?
Totalita je stav nesvobody jednotlivců i skupin, nesvobody v pohybu, projevech, vjemech, rozhodování, směřování vlastního života a jeho všeobecném rozvoji. Za totalitu nepovažuji pouze cílový stav (nemá konkrétní hranice), nejedná se pouze o absolutní pojem, kterým by mohl být používán jen při naplnění výčtu určitých atributů, ale jde spíše o proces, ale i tendenci, praktiky či úsilí o ovládnutí druhých. Totalita nemusí být nutně spojena s násilím, ale je pro ni příznačné, ať již fyzické či psychické. Nesvobodní si zároveň stavu totality nemusí být vědomi, může být skrytá například za materiálními dostatky. Totalita je manipulace s druhými za účelem nabytí maxima moci a s využitím všech dostupných metod či prostředků.

Co je pro Vás svědomí?

Svědomí je schopnost rozpoznat negativní důsledky vlastních činů a jejich rozporuplnost se společenskými normami všeho druhu, ať už se jedná o právní předpisy, etiketu, morálku nebo pravidla daná náboženstvím či "zákony přírody". Tato schopnost lidem umožňuje těmto činům a důsledkům předcházet nebo následně činit opatření k eliminaci "škod". U každého člověka je rozvinuta v odlišné míře.

Tyto odpovědi ve mně rezonovaly stejně jako slova exministra kultury a bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Mgr. Daniela Hermana:

Totalita je pro mne snaha ovládnout totálně život člověka a omezit na maximum jeho svobodu. Úplně to nejde, protože i např. pod šibenicí má člověk stále svobodu svého vnitřního života, třeba, že odmítá nenávidět své vrahy. Totalita se projevuje i ve společenském životě. Asi nejlépe to popsal George Orwell v románu 1984.

Svědomí je pro mne "nastavená laťka", podle které se snažíme řídit ve svém životě. Není tak podstatné, zda se k tomuto ideálu přibližujeme na 17, 36 či 59 procent, ale že chceme a tento ideál neopouštíme. Svědomí je třeba opečovávat, kultivovat, aby se zrcadlo, které nám nastavuje, neumazalo.

Mám potřebu se vracet do minulosti, protože, byť už to pomalu může znít jako klišé dnešní doby, zapomínáme, děláme, že nebylo, nebo že bylo, ale vlastně tak nějak jinak, lépe, než hlásí historie a svědectví. Ostatně, zářnou ukázkou je popírání chodu a někdy i existencí koncentračních táborů a podobných fašistických nebo komunistických zvěrstev.

Vybírám tedy ukázku ze scénáře Životy vepsané do vězeňských cel, zpovědi žen odsouzených v politických procesech do komunistických lágrů, scénáře, který byl mimo jiné realizován na festivalu proti totalitě, zlu a násilí Mene tekel :

Gábinka

Návštěva Václava mi povolena nebyla. Nedostal ani můj telegram, ani dopis, ve kterém jsem mu oznamovala maminčinu smrt. Až když se v roce 1963 vrátil z vězení domů, vyprávěl, jak se dozvěděl o úmrtí maminky.

"Razík, máte rád maminku?"

"Ano."

"Tak vám zemřela. Abyste o tom mohl přemýšlet, půjdete do korekce," oznámil mu velitel tábora při nástupu. Václav v bunkru strávil celých čtrnáct dnů.

Za ostnatým drátem a zdí lágru je korekce. Nebylo nic snazšího než se tam dostat. Za anglická slovíčka, za podprsenku ušitou z odstřižků ze švadlárny, za návštěvu přátel na jiném bloku. V korekci se dává jídlo jen každý třetí den. Na Velkém dvoře je korekce strašlivá. Zavřeli tam jednu mladou ženičku a bylo jim málo, že tam bude o zimě a o hladu. Dali jí svěrací kazajku a svázali do kozelce, až byla prohnutá jako luk, hlavou k patám. Zapomněli na ni a ráno se při nástupu nemohli dopočítat. Stále jedna chyběla. Někdo vzpomněl na tu v kozelci. Ležela tam na břiše, stále ještě jako luk, slzy přimrzlé na mrtvé tváři jako démanty.

K tomu asi není co víc dodat...

K závěru se vrátím k paralele dětského domova, jakožto chybějící stabilní, láskyplné, pevné mateřské postavy a totality.

Totalita již ze svého principu nemůže poskytnout mateřskou náruč, přijímající jedince v jeho celistvosti, se světlem i stínem v něm, které oboje vnímá, reflektuje, posiluje či usměrňuje, případně kontejnuje a v pročištěné podobě vrací dítěti zpět v podobě rostoucí svobody spojené se zodpovědností.

Moje poslední odbočka do písmenkového světa:

Krátce

Anděl slétl k hodinám Času a nahlédl do minulosti svého člověka. Stál tam, smál se a plakal, zlobil se a vztekal, a kdyby nebyl Andělem, snad by si i občas zakryl oči.

Přilétli další Andělé a smáli se a plakali spolu s ním.

A andělské neviditelné slzy smývaly tíhu z hříchů toho, který právě spal.

Přeji si, slovy Modlitby pro Martu " Ať mír dál zůstává s touto krajinou" a spolu s bývalým panem prezidentem Václavem Havlem věřím, že " Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

Děkuji za pozornost a všem nejen citovaným za velkou pomoc a podporu.